Povídání na téma Aduš a prášek Pevně jsem doufala, že nebude po své matce, protože Majiny historky o Čelzince občas spadají do kategorie horor.
Přišel Honza domů a povídám - musíme dát Adélce prášek. H. se ptá, jak se to dělá, tak jsem odpověděla otázkou, jestli by raději návod z moudré knihy "Naše kočka" nebo by dal přednost svému oblíbenému autorovi - Terrymu Pratchettovi Zeptal se, jestli v Pratchettově případě vyžaduje aplikace prášku deset lidí, tak jem opáčila, že jo a že všichni skončí v nemocnici

Vytáhla jsem tedy knihu Naše kočka, kde kočička vzorně seděla, měla dokořán otevřenou tlamičku, člověk jí jednou rukou drbal za ouškem a druhou jí vkládal prášek mězi ostré zoubky (nezraněn), aby jí na dalším obrázku jemně masíroval krček a kočička dle slastného výrazu hlasitě předla (Maja říkala, že tyhle fotky simulují na nějakých pamlscích)

Došlo nám, že tohle asi opravdu nebude to pravé, takže jsem nejdřív zkusila krok, u kterého mi 100 % chovatelů koček jistě řekne, že je neúčinný - zahrabala jsem prášek do kočičí večeře. Kočka přišla, pustila se do večeře, najednou se naježila, couvla a uraženě odešla. Ano, narazila na prášek. Tak jsme se rozhodli použít mírného násilí - Honza kočku zamotal do ručníku, ta na protest hlasitě mňoukla, přičemž musela otevřít tlamu, já byla kupodivu velice pohotová, takže v tomtéž okamžiku jsem jí vrazila prášek do krku, Aduš se pokusila zavřít své zuby kolem mého prstu, ale to už nestihla. Nasadila naštvaný a uražený výraz a odkráčela do ložnice (Honza pronesl, že určitě pozvracet jeho kalhoty). Skutečnost je ale taková, že pět minut poté se mi tu promenuje po klávesnici, nechá se hladit a přede - definitivně NEMÁME opravdovou kočku