Plivník se ztratil. Jasně, náš byt je taková malá černá díra a věci tu mizí celkem často, aby se zase po pár měsících nečekaně objevily... Ale kotě? Nikdy mě nenapadlo, kolik existuje v našem bytě potenciálních miluních schovávaček, dokud jsem je jednu po druhé neobjevila (netuším ovšem, kolik jich ještě zůstalo skryto).

Nakonec jsem zjistila, že Adéla objevila, jak se dostat do útrob našeho rozkládacího gauče. Člověk pochopitelně musí jít, celou konstrukci nadzvednout a otevřít, ovšem kotě jednoduše jde, objeví nepatrnou skulinu v potahu a už je uvnitř a hoví si na našich rozložených spacácích.

Za žádnou cenu odtamtud ráno nechtěla odejít. To mrňavé kotě, které včera večer při sledování Vražd v Midsomeru spokojeně usnulo stočené Honzovi v náručí tak, že se ani neodvažoval pohnout, s námi dnes ráno nemluví. Ani rýžová kašička ho nevyláká... Na druhou stranu to netrvá dlouho, stačí pootevřít dveře do ložnice, a už je v posteli. Nemáme nic proti kotěti v posteli, i když včera večer jsme dveře radši zavřeli, on se člověk moc nevyspí, když mu po peřině skáče milun (nechci to zažít, až bude mít jednou slibovaných 5 kilo), ťape mu po hlavě a mňouká u toho.

No, každopádně po chvíli už se zase prochází po obýváku, hlasitě u toho přede (jen tak, prostě je jí na světě hezky), nechala se přemluvit na rýžovou kašičku, předvedla nám, že bez problémů dokáže používat i krytý záchodek...

Ve chvíli, kdy tohle píšu, promenuje se mi po stole, vrní, sem tam dupne do klávesnice a střídavě zaujímá stanoviště v prázdném květináči s hlínou a na okenním parapetu :-) Je to milun náladový, ale ve chvíli, kdy nám zrovna projevuje přízeň, je to to nejbáječnější stvoření na světě :-)